Farma v Rohozné u Jihlavy je jednou z mála v Česku, kde stále chovají husy. Ročně tady přijde na svět 25 tisíc housat.
Halu farmy na okraji Rohozné vyplňuje ohlušující hluk. Máchají křídel, syčení a křik šestnácti set bílých hus vytváří takovou stěnu, že se dva lidé na dva metry skoro neslyší.
Ale ten křik je takový jen proto, že husy nejsou zvyklé na vetřelce, kteří se v pološeru haly objevili – redaktory Sedmičky. „Neznají vás, proto tak řvou. Jinak je tady ticho, klidně snášejí vejce, jen občas zašustí křídla“, říká majitel rohozenské farmy Josef Tříska.
Fotograf se pokouší z blízka husy vyfotografovat, ale zpočátku se to nedaří. Neznámému člověku husy nedovolí přiblížit se víc než na deset metrů. V uctivém oblouku se rozestupují, křičí a syčí s nataženými krky. „Vyhrožují, ale nezazútočí“, říká Tříska.
Málokdo ví, že husy, ačkoli patří historicky k nejdéle člověkem chovaným zvířatům, se nikdy nepodařilo domestikovat jako slepice či domácí kachny.
„Husy se nedají ochočit, že by se daly třeba pohladit. Jsou to stále divoká zvířata, potřebují volnost pohybu,“ říká Tříska.
Proto v rohozenské farmě husy mohouo volně přecházet mezi zastřešenou halou a rozlehlým venkovním výběhem, jehož spodní částí protéká potok – stále tekoucí voda je prvek, který husy nezbytně potřebují, má-li se jim dařit. Kvůli hrozící nákaze ptačí chřipkou je celý výběh svrchu zakryt sítí, aby nedošlo ke styku hus s ptactvem zvenčí.
Základem rohozenského chovu je hejno, ve kterém je 400 houserů a třikrát tolik hus. V hejnu pro člověka nepřehledném se každý houser dobře vyzná: má v něm takzvané rodiny, složené z přibližně čtyř hus. „My samozřejmě netušíme, která husa patří do které rodiny, ale houseři to moc dobře vědí a s jinými housery se o husy perou“, ukazuje Tříska rukou pár houserů, kteří se do sebe zrovna s vervou zobáky a tlučením křídel pustili.
Houseři se liší pro laika od hus jediným: červeným kroužkem, nasazeným na krku. To proto, aby je i chovatelé rychle rozeznali od hus, které se na rozdíl od houserů musejí očkovat.
Denně na rohozenské farmě z podsad vyberou 550 vajec. Ta chovatelé nechávají pár dní ve skladu a pak z nich vyberou oplodněná vejce. Ta pak „nasázejí“ do takzvaných lísek, které umístí na třicet dní do líhňových skříní. Tam se z vejcí za určité vlhkosti a teploty mezi pětadvaceti a třiceti stupni celsia vylíhne house.
Proces však není tak jednoduchý: týden před vylíhnutím například chovatelé vejce přemisťují z předlíhně do dolíhně. Tam se třicátého dne house proklubá ze skořápky, která propadne roštem. House pak čeká do rána, kdy je se stovkami ostatních chovatel z roštů sebere.
Týdně tady nasazují skoro 3600 vajec. Výjimkou jsou vejce neoplodněná, malá či velká – ta mají dva žloutky a mláďata by se narodila s postižením.
Housata jsou hlavním produktem farmy. Ročně jich v Rohozné přijde na svět pětadvacet tisíc. Prodávají zde k dalšímu chovu housata jednodenní, ale i třítýdenní. Dospělé vykrmené husy jsou na prodej po čtyřech měsících výkrmu, kdy váží husa kolem pěti kil, houser o tři kila víc.
Nová housata se rodí každé pondělí – cyklus je zaručen podržením každé násady vajec v chladném skladu, kterým se pozdrží zrání vajec. Do líhně ovšem návštěvníci nemohou – tam musejí chovatelé dodržovat přísnou hygienu, aby dovnitř nezavlekli nákazu.
Třetina rohozenských hus končí na Slovensku, velká část v Rakousku a samozřejmě v Česku. Husí vejce přímo k jídlu odborníci spíše nedoporučují – obsahují totiž podstatně více salmonel než třeba vejce slepičí. Z vajec, která nešly do líhně, proto malířečky tvoří velikonoční kraslice.
